Škola „Pod Sovou“ informuje: Sebepoškozování – když emoce bolí víc než rány

Jako rodiče své děti známe nejlépe. Máme pocit, že přece vycítíme, když se něco děje. Není však v našich silách poznat vždy a všechno. Někdy se u našich dětí začnou dít změny nenápadné – třeba jen jiný styl oblékání, nechuť si povídat, častější zamykání v pokoji či koupelně… Možná si všimnete, že se vaše dítě více straní společných chvilek.  

Ne vždy tyto nenápadné změny musí značit právě sebepoškozování. Pokud však opravdu zjistíte, že si vaše dítě ubližuje, je přirozené cítit se v tu chvíli bezradně a ptát se “proč”? Důležité je ale vědět, že v tom není záměr vás ranit. Pro dítě je zkrátka jeho vnitřní svět příliš náročný na to, aby o něm mluvilo. Fyzická bolest má v mozku zvláštní schopnost: na chvíli „vypne“ bolest psychickou. Když se dítě řízne, škrábne nebo si způsobí modřinu, tělo vyplaví endorfiny, které přinesou krátkodobou úlevu od úzkosti nebo prázdnoty. Je to pro něj v tu chvíli sice nešťastný, ale krátkodobě funkční „ventil“. Když si člověk fyzicky ublíží, mozek reaguje na šok a bolest a aktivuje tzv. záchranný systém. Do těla se v tu chvíli začnou vyplavovat látky, které mají bolest zmírnit. Vyplaví se endorfiny a enkefaliny – to jsou to přirozené opiáty těla, které způsobují okamžitý pocit úlevy, uklidnění. Dopamin pak vyvolá pocit “odměny”. Mozek si celý proces zapamatuje jako: „Když mi bylo psychicky nanic, tohle mi pomohlo se rychle cítit lépe.“ Mozek si vytvoří spojení mezi fyzickou bolestí a následným pocitem klidu. Při příštím nervovém vypětí pak tuto cestu k úlevě vyžaduje znovu. Na sebepoškozování tedy může vznikat závislost poměrně jednoduše. 

  Čeho si u dětí všímat? 

• Změna šatníku: Dítě odmítá krátké rukávy, dlouhý rukáv nosí i v tělocviku. 

• Časté „nehody“: Škrábance od kočky, které jsou podezřele rovné a pravidelné. 

• Izolace: Trávení neobvyklého množství času v koupelně nebo v pokoji. 

• Změna nálady: Výrazná podrážděnost, uzavřenost nebo naopak nápadná „maska“ naprosté pohody. 

• Časté mizení věcí z lékárničky v domácnosti. 

  Pokud zjistíte, že se vaše dítě poškozuje, vaše reakce je klíčová.  

• Zachovejte klid. Vaše panika úzkost dítěte jen prohloubí. Nekřičte, netrestejte. Tím jen potvrdíte jeho pocit viny. 

• Nabídněte pochopení. „Vidím, že se teď trápíš. Jsem tu pro tebe.“ Neptejte se „Proč nám to děláš?“ 

• Nehledejte viníka a nepožadujte slib, že se to už nikdy nestane. V tuhle chvíli by bylo příliš těžké takový slib dodržet. 

• Sebepoškozování je jako závislost – čím déle trvá, tím hůře se s ním končí. Nečekejte, že z toho dítě vyroste. Vyhledejte psychologickou pomoc!

• Pamatujte, že za jizvami na kůži se vždy skrývá zraněná duše. Vaše dítě nepotřebuje soudce, ale průvodce. 

 V psychologii používáme tzv. substituční techniky, které pomohou přečkat tu nejhorší vlnu nutkání, aniž by došlo k ublížení. Co tedy funguje?  

• Kostka ledu: Pevně ji svírat v dlani. Chlad bolí, ale nepoškozuje tkáň. 

• Gumička na zápěstí: „Štípnout“ se gumičkou o kůži. 

• Červený fix: Kreslit si na místa, kde má dítě nutkání si ublížit (vizuální efekt krve bez zranění). 

• Fyzický výdej: Boxování do polštáře, trhání papíru nebo rychlý běh.  

Cesta k uzdravení nebývá přímá a vyžaduje velkou trpělivost od vás i dítěte. Důležité je však vědět, že z jizev se časem můžou stát jen vzpomínky na náročné období, které jste společně zvládli. Buďte trpěliví, naslouchejte a věřte, že s vaší podporou a odbornou pomocí se vaše dítě naučí své emoce zvládat i bez bolesti. Nikdy na to nejste sami.