Projektové dny ZA HVĚZDOU DAVIDOVOU
Poutavé vyprávění životního příběhu paní doktorky Michaely Vidlákové si v nádherných prostorách velkého jednacího sálu Magistrátu města Frýdku-Místku mohli naši osmáci a deváťáci poslechnout na dvě etapy – část ve čtvrtek 12. června a druhá polovina o den později. Akce se zúčastnili i představitelé města – pan primátor Petr Korč, jeho asistentka Alena Orlíková, náměstkové Marcel Sikora a Lukáš Slíva, jemuž velmi děkujeme za zprostředkování důstojného místa pro realizaci obou projektových dnů.
Paní Vidláková svým optimismem, entuziasmem, smyslem pro detail a vypravěčskými dovednosti překvapuje nejen dospělé, ale i děti. Židovské děvčátko, které mělo kvůli svému původu a době narození svůj osud zpečetěn, překonalo všechny kruté nástrahy osudu a dnes posluchačům předává nejen dějinné události, ale také poselství a naději.
Vlastní život ji naučil, že každá drobnost může hrát velikánskou roli… třeba pro to nejdůležitější – pro život. Vzpomínala na to, jak její pracovitý tatínek zachránil celou rodinu před rovnou cestou do plynu jen proto, že se nikdy nebál práce a rád se učil. A tak dřevěná hračka, kterou malé Míši vyrobil a kterou si s sebou vzala na cestu, prokázala jeho truhlářské dovednosti a jeho potřebnost.
Paní pamětnice popisovala nelehký život v terezínském ghettu, odloučení od rodičů, drobné radosti, když alespoň slyšela tatínka pod oknem zapískat jejich smluvený signál. Vyzdvihla odvahu vychovatelů, kteří se s nimi v domově učili jen tajně, protože to židovským dětem bylo zakázáno. Stejně tak jako spousta věcí, které my považujeme za naprostou samozřejmost… že můžeme jezdit MHD, chodit do divadla, do kina, na koupaliště, nakupovat cokoli a kdykoli, všeho máme dostatek. A také se můžeme přátelit, s kým chceme… To člověku potom dochází, jak jsme malicherní, když si stěžujeme na nepřízeň osudu, na nespravedlnost a já nevím na co všechno ještě.
Díky své houževnatosti, otužilosti a dobré mysli Míša jako malá překonala dokonce kombinaci několika smrtelných nemocí… a to jen za pomoci naprosto banálních léčebných metod, protože léků se nedostávalo vůbec nikomu, natož národu, který chtěl Hitler zlikvidovat.
Potřetí smrti unikla díky tatínkovu rozhodnutí, že do transportu do Osvětimi nasedne jen on, Míša s maminkou mají zůstat v Terezíně, kde to přeci jen znají, ačkoli i tam měly životní podmínky katastrofické. A zase přišla Štěstěna… v podobě nečekané bouřky, jež poničila střechy. A k tomu znova pracovitost a přátelskost tatínka, který „nenechal ve štychu“ kamaráda určeného k odstranění napáchaných škod… a tak z vlaku na poslední chvíli vysedl a vyrazil pracovat do nepříznivého počasí. Tím nakonec zachránil všechny, protože… další transport vypraven nebyl.
Paní Vidláková žáky vybízela k učení všeho druhu, protože sama poznala, že nikdy nevíme, co se nám jednou bude hodit, hovořila o hodnotách – o přátelství, výdrži, skromnosti a k poctivosti. Tohle všechno jí předali rodiče, tím se celý život řídila, a přestože ani za minulého režimu neměla na růžích ustláno (no, to by bylo řečeno příliš eufemisticky, neboť byla dokonce vězněna), nikdy se z ničeho „nesložila“ a vždycky našla sílu jít dál.
O otázky v závěru každého projektového dne, jež nejen odborně uvedl a ukončil, ale také po celou dobu moderoval pan Radek Hejret, odborný lektor primární prevence antisemitismu, xenofobie a rasismu, nebyla nouze. Pět hodin uteklo jako voda a přišel čas se rozloučit.
Vzdělaná, kultivovaná, moudrá, velmi čilá, milá a pokorná žena s vynikající pamětí a schopností udržet nit. To byla pamětnice holokaustu, s níž jsme měli tu čest se setkat. Doufáme, že si aspoň většina z našich mladých kousek „něčeho malého“ pro sebe odnesla. Dospělým totiž paní Vidláková brala dech a vháněla slzy do očí. A tak jí i takto, na dálku, ještě jednou děkujeme a přejeme jí hodně zdraví a pohody a doufáme, že ses ní zase setkáme.
