Připomenutí Dne boje za svobodu a demokracii

jsme pro žáky devátého ročníku po loňské úspěšné premiéře opět připravili formou zážitku… nechali jsme je „narodit se“ v roce 1950 a zkusit si prožít dobu minulého století. Nikdo z nás si rodinu nevybírá, a tak se život jednotlivých hráčů začal rýsovat už dle toho, co jim do vínku dal osud. Jistě, mnohé pak mohli změnit, ale za svá rozhodnutí nesli následky. Kolik stojí čest? je sice název hry, ale také otázka, která aktéry provázela celým fiktivním životem… Mám vstoupit do strany? Můžu si dovolit odmítnout spolupráci s STB? Mohu, nebo dokonce musím zradit své nejbližší? Mám risknout útěk za hranice? Jak zachránit nemocnou dceru? Nechám se zavřít? Chci se vzdát pohodlnějšího života, ale zachovám si sebeúctu?
Deváťáci si díky programu uvědomili podstatu svobody, ačkoli někdy mají pocit, že jsou stále něčím omezováni. Dosud však netušili, jak moc těžké to měli jejich prarodiče. A jak fikci prožívali samotní hráči?

Cítil/a jsem nespravedlnost, „protože jsem kvůli víře v boha nesložil maturitní zkoušku; když jsem neprozradila, že je bratr farář a šla kvůli tomu do vězení, když jsem neměl jak zachránit dceru; když jsem navždy ztratil kontakt s rodinou, protože jsem utekl za hranice; když jsem se ani nedozvěděl, že mi zemřela dcera…“

Lidé byli svobodní? „Měli nějaké bydlení; ve spánku; mohli dýchat, mohli mít děti, v ničem…“

Za co jsem se styděl/a? „Za to, že jsem udala bratra; že jsem zradil rodinu a přátele; za udání spolupracovníka; za to, že jsem skončil ve vězení…“

Nyní už vědí, že dobře se měl ten, kdo: „…podporoval komunismus; nebyl věřící, byl v KSČ; spolupracoval s STB; nevyjadřoval svůj skutečný názor;, lidé, kteří dělali to, co komunisti chtěli…“

A co by skutečně zažít nechtěli? „Být povoláním topič; nechat si vlasy ostříhat dohola; muset se rozhodovat, jestli se nechám zavřít do vězení kvůli svým názorům, nebo jestli emigruji a už nikdy neuvidím svou rodinu; vyrůstat bez rodičů; nechat se ponižovat učitelkou, protože mi za politické názory zavřeli otce – letce RAF; že by mi umíralo dítě a já mu nemohl pomoct…“

Myslíme si, že není co dodávat… snad jen to, že si přejeme, aby naše děti nikdy nedopustily návrat jakékoli formy totality.