Sametový den na „Jedničce“
V souvislosti s událostmi 17. listopadu se deváťáci přenesli formou zážitkové hry „Kolik stojí čest“ do období komunismu.
Z jednotlivců se stali účastníci 50. – 80. let 20. století v Československu. Každý hráč procházel určitými stanovišti své životní pouti na základě vlastních rozhodnutí. Hra začala v porodnici. Los rozhodl, do jaké rodiny se narodí – to člověk neovlivní. A pak záleželo, jakou cestu životem si vyberou. Každá volba měla své následky.
Po ukončení hry žáci sami vyprávěli spolužákům svůj životní příběh a velmi živě odpovídali např. na tyto otázky:
- Na základě čeho ses rozhodoval?
- Které rozhodnutí bylo nejtěžší? Proč?
- Rozhodl by ses v reálném životě stejně? Jinak? Proč?
- Nastal někdy v průběhu okamžik, kdy jsi nechtěl pokračovat dál?
- Co tě nejvíc překvapilo?
- Změnil se pro hře nějak tvůj pohled na historii naší země? Jak?
A co na zkušenost říkají samotní účastníci?
V takové době bych žít nechtěla, protože lidé byli opravdu terorizováni.
Nejhorší pro mě bylo rozhodnout se, jestli mám utéct do jiné země, nebo ne. kdybych utekla, musela bych tu nechat svou rodinu…
Cítila jsem se bezmocně, když má dcera onemocněla a já jsem jí nemohla koupit léky.
Okamžik špatného svědomí přišel, když jsem se rozhodovala mezi kariérou a rodinou.
Měla jsem pocit svobody, když jsem byla s rodinou u moře a nic nás netížilo. Sofie Segečová, 9. A
A ještě jeden „vyzkoušený“ životní příběh:
Narodil jsem se v r. 1950, otec patřil k lidovým milicím, matka na SŠ vyučovala dějepis. Své sedmé narozeniny jsem oslavil v Tatrách. Brzy pak se ve třídě objevil takový divný spolužák… a už jsem se stal členem oddílu jisker, později pionýrem. Po ZŠ jsem nastoupil na průmyslovou školu, ale maturitu jsem nesložil, protože ředitel se mě zeptal, zda věřím v boha. Odpověděl jsem pravdu, která se mu ale nelíbila, protože komunisté nevěřili v křesťanského boha, říkali, že bohové jsou oni. A tak jsem byl poslán na vojnu. Jako nespolehlivý jsem ale místo zbraně jsem do rukou dostal krumpáč a lopatu. Dostal jsem za úkol dokončit hráz přehrady, pak jsem byl poslán na jižní Moravu… budovat Novomlýnskou přehradu. Kamarády napadlo, že bychom mohli emigrovat. Zkusili jsme to, přestože nám hrozila smrt. Měl jsem štěstí, vojáci mi na hranici pouze prostřelili koleno. V Rakousku jsem žil až do smrti. Vrátit jsem se nesměl, rodinu jsem už nikdy neviděl. Marcel Horák, 9. A
I. Klečková, L. Drahotuská, I. Raabová, L. Golová
